U dobré vody

Přihlásila jsem se na instagramu do soutěže Zahrada 2020. Sice jsem velmi váhala,protože naše zahrada rozhodně není jako z časopisu. Nikde nádherné zarovnané záhonky nenajdete. Bohužel, nebo bohudík?!…těžko říct. Ráda bych takové záhonky měla,ale nejsem moc velký umělec, ani zahrádkář a už vůbec nejsem milionář, protože co si budem říkat, v dnešní době se i za rostliny dost platí. Navíc v poslední době víc tíhnu k přírodě a ráda bych dala naší zahradě punc přírodnosti než uželhlenosti a zarovnanosti.

A proto jsem chtěla poukázat příspěvkou fotkou do soutěže na to, že ,, divoká“ zahrada má něco do sebe. A zakoutí, která samovolně a nebo s menším přičiněním vznikají si nesou své kouzlo, svůj příběh,svou divokost a přirozenost.

Popravdě jsem po nafocení nevěděla, kterou fotku dát,ač jsem si myslela,že to bude úkol snadný.

Nakonec jsem přidala naší stařičkou třešeň, která tu byla i za bývalých majitelů. Ve všech ročních dobách mě nepřestává udivovat. Je tak velkolepá,nádherná a pod jejími převislými větvemi se člověk cítí tak strašně malinký. Je to úchvatný strom. A jako bonus nám ob rok dává plno lahodných třešní, z kterých dělám marmeládu a kompoty.

Další zákoutí,které miluji,je u bezu. Ano máme to štěstí, že máme keř bezu na zahrádce. Je tak obrovský a každý rok tak obsypaný květy, že tvoříme sirupy a jednou jsme zkoušeli i bezinkový likér. Letos bych z něj chtěla zkusit i marmeládu. Mám to u něj moc ráda. Je to právě taková ta divokost přírody.

A poslední zákoutí, které Vám ukáži, je na půl námi vytvořené a napůl vytvořené sousedy. A každej rok je mohutnější a zelenější. Přisadili jsme břízku a barvínek a pomněnkovec jen dokreslují atmosféru cihlového plotu.

Ráda bych ještě s úsměvem na tváři podotkla,že jsem přišla na to,že naše zahrada je jako my. Přírodní, základní prvky by byly,to jo. Některé části jsou zarostlé a někde chybí doladit nějaký ten detail. A většinu věcí děláme až na druhou dobrou, některé jak se říká ,,oserem“, kvuli rychlosti a z nedostatku financí. A tak to máme přesně i v životě. Tedy aspoň já.

Krásný první červnový týden Vám přeji.

Nikdy mě nebavilo zahradničení a to i přesto, že ikdyž jsme bydleli v bytě, měli jsme zahrádku, kde naši pěstovali brambory, okurky, saláty, mrkev, petržel…a mamka různé květiny. Byla to zahrádka v zahrádkářské kolonii,kam mě bavilo strašně chodit,ale pracovat a pomáhat, to nee!!!

Ale nějak se to ve mě zlomilo a neumím si představit nemít zahrádku, kde bych si nemohla pěstovat mrkev,petržel,brambory,cibuli…. Naše zashrádka je jen na běžnou spotřebu, nic na uskladnění,ale i tak je to boží mít v sezóně svoji vlastní zeleninu. A v zimě ráda šáhnu po kompotech a po marmeládách z vlastních zdrojů.

Ale žádný velký zahradník nejsem. Zvládnu opravdu jen to nejnutnější. Na mnohé informace se stále dotazuji přítele na telefonu a tím jsou rodiče. Pár let se snažím i o předpěstování sadby doma,ale není to žádná sláva, něco se daří něco ne. Ale nijak se kvuli tomu nehroutím. Prostě je to takový pokus, omyl.

Dnes jsme v rámci pracovního vyučování zapojila i děti( tedy námět opět poslala paní učitelka). A tak Mikulda dělal díry a sázel cibuli, do skleníku jsme vyseli dva řádky ředkviček a ještě jsme stihli i mrkev a petržel. Bylo až k neuvěření, jak to Mikuldu bavilo a s jakou dětskou radostí to dělal.

Čekají nás snad už teplejší dny,tak práce na zahrádce vypukne už s větším nasazením. Mně pronásleduje zase špatné období, které tedy stojí za to. Tak snad se s teplým počasím obrátí i moje nálada a bude zase líp.

Krásné jarní dny, moji milí věrní čtenáři.